ZÁVOD PRAHOU 2021

Park Na Topolce

Když Popelka Biliánová před sto lety pátrala po vyšehradských popravčích místech, věnovala zvláštní pozornost Slepičárně. Na vršku s překrásným výhledem na Podolí se totiž prolilo asi nejvíc krve v okolí. Ve starých letopisech se tohle místo označuje jako Kopec čarodějnic, případně Stínadla. To proto, že se zde stínali odsouzenci na smrt a na hranicích byly upalovány pohanské kněžky. Za krále Vratislava tu jen během roku 1080 vzplálo přes sto hranic. V jejich plamenech hynuli ve jménu Krista čarodějové a čarodějnice z širokého okolí. O necelé století později se tu pro změnu upalovali Židé, obvinění z šíření moru. A svoje pracoviště tady měl také vyšehradský kat. Odsouzenci prý tenkrát vyráželi vstříc exekuci ze špitálu sv. Mauricia, který stával poblíž dnešní Táborské brány. Tuto neblahou historii připomínal až do začátku 20. století kovový kříž u cesty z Vyšehradu do Podolí.

Ptáte se, jak Slepičárna přišla ke svému současnému jménu? V roce 1897 století koupil zdejší pozemky jistý Ferdinand Willinger, který tu plánoval vybudovat velkochov drůbeže. K tomu ale nikdy nedošlo. Nedaleká vyšehradská pevnost byla stále ještě v rukou armády a tehdejší zákony dávaly vojákům právo veta při povolování staveb v tzv. střelebním obvodu. A tak Willinger změnil záměry a postavil na hraně údolí dvoupatrový činžák s restaurací. Také vůči němu měla armáda zprvu výhrady, ale nakonec přimhouřila oko. Podolí tak získalo novou dominantu – nárožní dům na samotě nad srázem, kam o víkendech mířila procesí pražských výletníků za vyhlášeným roudnickým pivem a tanečními zábavami.

Venkovní posezení s tanečními parkety, slunečníky a vyhlídkovými boxy bylo jakýmsi předobrazem Barrandovských teras. Občas tu vysedávali Teige se Seifertem, zábavu obstarávali Ferenc Futurista s Járou Kohoutem a znuděné ratolesti chytaly v místních loužích čolky. Na vedlejší parcele navíc vzniklo sokolské cvičiště, kde se mimo jiné odehrávaly jedny z prvních hokejových zápasů v českých zemích. A od 30. let se tu usídlil podolský tenisový klub. Restauraci s veškerými požitky spláchnul příchod komunismu. V budově s neodolatelnou vyhlídkou se v 50. letech usídlili průmysloví designéři značky Tatra. Tým pod vedením Vladimíra Popeláře a Milana Apetauera zde pracoval na modernizaci Tatry 603, ale jejich návrh nikdy nedospěl do fáze sériové výroby.

Dneska je ze Slepičárny příjemný parčík, který ničím neupozorňuje na všelijakou minulost místa. K osamocenému Willingerovu činžáku se teprve po sto letech přistavěly další domy, jak bylo původně zamýšleno, takže nárožní charakter původní budovy konečně získal smysl. V současnosti patří spolu s okolními domy do rodiny objektů Jedličkova ústavu.

Parčík v roce 2003 prošel výraznou rekonstrukcí cest a obnovou zeleně. Altán stojící na místě bývalého tanečního parketu byl zrekonstruován jako připomínka zdejšího kulturního života v poválečné době. Ze stromů zde rostou lípy, jírovce a na jaře nápadně kvetoucí, exotický strom magnólie (Magnolia kobus). Má elipticky obvejčité, deset centimetrů dlouhé listy a bílé květy s jemnou červenou kresbou na vnější straně. Je sice velmi dekorativní, ale vítr a déšť při dubnovém kvetení často poškozují květní plátky, kterých bývá šest až devět. Uplatní se proto v polohách chráněných proti větru.

V blízkosti se nachází pramen s názvem Topolka a leckdo o něm soudí, že právě ten je tou slavnou Libušinou studánkou. Ale není tomu tak - Topolka ve svahu pod Slepičárnou byla původně viničním pramenem. První doklad o jeho existenci pochází ze začátku 15. století, kdy studánka napájela kanovnické vinice. Místní obyvatelé si vodu z Topolky vždy pochvalovali pro její léčivé účinky. Působila blahodárně na zažívací ústrojí a někdo navíc doporučoval omývat si vodou také oči pro zlepšení zraku. Plnit lahve si sem chodil i jeden lékař z Podolského sanatoria.